Mléčná dráha

Mléčná dráha

75 minut
2007
Maďarsko Experimentální / Poetický

Vrcholný snímek Mléčná dráha je dílem, jež se vymyká jakýmkoli standardům - opus, jehož podtitul zní „ambientní film" - jako by představoval první bytost nového druhu. Snímek sestává z pouhých deseti přibližně stejně dlouhých záběrů, v nichž se kamera ani na okamžik nepohne, přičemž interpretaci divákovi ještě znesnadňuje absence hudby i mluveného slova. Mezi klíčové atributy Mléčné dráhy patří zejména bravurně rozehrávaná mizanscéna, důsledná distance kamery a minuciózní zvuková stopa, rozepjatá v mantinelech ambientního žánru, jak jej v 70. letech definoval skladatel, hudebník a teoretik Brian Eno. I díky tomu se Fliegaufových deset filmových haiku hodí jak do archetypálního temna kinosálu, tak na multidisciplinární území moderní galerie. Dominantním formálním prvkem je pohyb uvnitř nehybnosti: důsledná práce s tím, co v obraze zůstává, co do něj vstupuje a co z něj mizí. Dílčí scény, ohraničené časoprostorem jediného dne, představují výjevy z každodenního života, které nabírají díky své délce, záměrné obsahové enigmatičnosti a hypnotizujícímu mixu reálných zvuků prostředí a rozličných terénních nahrávek nepokrytě meditativní rozměr. Autorova režijní brilance je patrná ve výtvarně nápaditých kompozicích s patřičnou hloubkou pole, sofistikovaném zasazení předmětů a postav do plenéru i v práci s juxtapozicemi barevného spektra. Tím, co dělá Fliegaufův film skutečným blížencem ambientní hudby, je však jeho schopnost vyladit diváka na různé úrovně pozornosti a způsob, jakým tvůrce nakládá s umístěním a akcentací detailů uvnitř i vně svých „pláten" (stěží postřehnutelný muž za oknem na sídlišti, pobrukování dítěte, slučující pohled kamery s okem lidského pozorovatele). Mléčnou dráhu kupodivu neproblematizuje ani režisérova snaha vtěsnat do těchto - bez jakéhokoli kontextu předkládaných - obrysů situací jakýsi minimalistický narativ: nevšední sílu ryze kontemplativních obrazů tyto mikroskopické zápletky nenarušují, naopak nám poskytují interpretační svobodu a umocňují zklidňující efekt díla. Sonická vrstva snímku, jež využívá typických postupů „nature inspired ambient music" - tedy zpřítomnění všech základních živlů: environmentálních hluků bouřky, štěkotu psů a permanentního zpěvu ptáků dohromady s typicky hučivou elektronickou plochou a ryze urbánními motivy - je extenzí autorova podivuhodného vizuálního stylu. Dominantní horizontála obrazu jako kdyby v této síti zvuků nalézala významovou, metafyzickou vertikálu. Pokud přijmeme základní Enovu premisu, že ambient musí být stejně přeslechnutelný jako poutavý, můžeme říci, že Mléčná dráha nezůstává svému podtitulu nic dlužna. Fliegaufův film / zenová instalace / dynamický spořič obrazovky je ekvivalentem hudebního žánru, který pomocí specifického zvukového prostoru utváří naši pocitovou orientaci.(Letní filmová škola)

Více informací

O pořadu

2007
Maďarsko Experimentální / Poetický

Vrcholný snímek Mléčná dráha je dílem, jež se vymyká jakýmkoli standardům - opus, jehož podtitul zní „ambientní film" - jako by představoval první bytost nového druhu. Snímek sestává z pouhých deseti přibližně stejně dlouhých záběrů, v nichž se kamera ani na okamžik nepohne, přičemž interpretaci divákovi ještě znesnadňuje absence hudby i mluveného slova. Mezi klíčové atributy Mléčné dráhy patří zejména bravurně rozehrávaná mizanscéna, důsledná distance kamery a minuciózní zvuková stopa, rozepjatá v mantinelech ambientního žánru, jak jej v 70. letech definoval skladatel, hudebník a teoretik Brian Eno. I díky tomu se Fliegaufových deset filmových haiku hodí jak do archetypálního temna kinosálu, tak na multidisciplinární území moderní galerie.
Dominantním formálním prvkem je pohyb uvnitř nehybnosti: důsledná práce s tím, co v obraze zůstává, co do něj vstupuje a co z něj mizí. Dílčí scény, ohraničené časoprostorem jediného dne, představují výjevy z každodenního života, které nabírají díky své délce, záměrné obsahové enigmatičnosti a hypnotizujícímu mixu reálných zvuků prostředí a rozličných terénních nahrávek nepokrytě meditativní rozměr. Autorova režijní brilance je patrná ve výtvarně nápaditých kompozicích s patřičnou hloubkou pole, sofistikovaném zasazení předmětů a postav do plenéru i v práci s juxtapozicemi barevného spektra.
Tím, co dělá Fliegaufův film skutečným blížencem ambientní hudby, je však jeho schopnost vyladit diváka na různé úrovně pozornosti a způsob, jakým tvůrce nakládá s umístěním a akcentací detailů uvnitř i vně svých „pláten" (stěží postřehnutelný muž za oknem na sídlišti, pobrukování dítěte, slučující pohled kamery s okem lidského pozorovatele). Mléčnou dráhu kupodivu neproblematizuje ani režisérova snaha vtěsnat do těchto - bez jakéhokoli kontextu předkládaných - obrysů situací jakýsi minimalistický narativ: nevšední sílu ryze kontemplativních obrazů tyto mikroskopické zápletky nenarušují, naopak nám poskytují interpretační svobodu a umocňují zklidňující efekt díla.
Sonická vrstva snímku, jež využívá typických postupů „nature inspired ambient music" - tedy zpřítomnění všech základních živlů: environmentálních hluků bouřky, štěkotu psů a permanentního zpěvu ptáků dohromady s typicky hučivou elektronickou plochou a ryze urbánními motivy - je extenzí autorova podivuhodného vizuálního stylu. Dominantní horizontála obrazu jako kdyby v této síti zvuků nalézala významovou, metafyzickou vertikálu.
Pokud přijmeme základní Enovu premisu, že ambient musí být stejně přeslechnutelný jako poutavý, můžeme říci, že Mléčná dráha nezůstává svému podtitulu nic dlužna. Fliegaufův film / zenová instalace / dynamický spořič obrazovky je ekvivalentem hudebního žánru, který pomocí specifického zvukového prostoru utváří naši pocitovou orientaci.(Letní filmová škola)

Tvůrci

Benedek Fliegauf, Raptor's Kollektíva

Hrají

Barbara Balogh, Sándor Balogh, Danny Barnes, János Breckl, Barbara Thurzó